Babička se zlobí

Dnes v 16:45 | Klaudie |  Tajemné skutečné příběhy

Mé dceři dovede uštědřit výchovnou lekci,
i když už není mezi námi.

Prožívala jsem zrovna se svou dcerou Andreou složité období. I
když jí letos už bylo devatenáct, puberta ji stále neopouštěla. O
prázdninách a o víkendech noci proflámovala s pochybnými
přáteli, a když v baru zavřeli, šla se svými kumpány do mého
prádzného bytu ve městě, který jsem zdědila po mámě a
momentálně jsem ho rekonstruovala.
Té podivné sobotní noci byl úplněk. V té době už Andrea raději
neměla klíče od bytu ve městě a na mou otázku, jak se v noci po
diskotéce dostane domů, odpověděla, že to není moje starost.
Kolem čtvrté hodiny ranní mě vzbudil náhlý průvan ledového
vzduchu a bouchnutí okna. Přitom bych mohla přísahat, že jsem
okno večer zavřela. Asi za hodinu jsem uslyšela, že přijelo jakési
auto. Andreu někdo přivezl domů.
Ráno se mi svěřila, že s kamarády v noci provedla něco, co bylo
hodně přes čáru. Nebylo to náhodou ve čtyři hodiny? zeptala jsem
se jí. Přikývla a doslova utekla do svého pokoje. Toho dne jsem
musela do matčina bytu. To, co jsem tam našla, mě vyděsilo. Na
podlaze v obýváku byly rozházené věci, a když jsem vešla do
pokoje vedle, našla jsem na zemi ležet rozsypanou urnu, kterou
jsem od mámina pohřbu ještě nestihla nechat uložit do hrobu. Do
bytu se nikdo cizí dostat nemohl, klíče jsem měla jen já. Jediné
vysvětlení, které mě napadlo, bylo, že to, co Andrea v noci
prováděla, rozzlobilo mrtvou babičku natolik, že její duch otevřel
okno a shodil urnu v bytě. A dcera? Přísahala mi, že se polepší.
 

Zátoka ztracených duší

Dnes v 16:41 | Monika |  Tajemné skutečné příběhy

OD TÉ PŘÍHODY JSEM NEVKROČILA DO ŽÁDNÉ
HLUBOKÉ VODY, DO RYBNÍKA ANI DO ŘEKY.
NATOŽ SO MOŘE...

Příšel pátek a já se těšila, že večer naložíme do auta kufry a konečně
vyrazíme na vysněnou dovolenou u moře. Čekala nás dlouhá cesta, ale
představa dvou týdnů koupání, opalování a výletů nám nepohodlí
bohatě vynahradila.
Ubytovali jsme se u jednoho milého Itala, který nám každé ráno
připravoval snídani a večer večeři z domácích surovin. Nemohli jsme si
jeho kuchyni vynachválit. Děti byly také nadšené a dovolená probíhala
tak, jak jsme si vysnili. Když šel manžel jedno ráno jako vždy zabrat
náš plácek u moře, vrátil se s nepořízenou. Bylo plno. Rozhodli jsme
se, že zkusíme jiné místo. Popošli jsme zhruba dva kilometry podél
pobřeží, až jsme se dostali k malé, půvabné zátoce s úchvatnou
plážičkou s jemným pískem. Nikde ani živáčka a opodál byla dokonce
malá jeskyně, tam jsme uložili jídlo a pití, aby bylo v chladu.
Dokonalé místo. Uvelebila jsem se na deku, manžel a děti šli hledat
mušle.
Po chvíli mě ale ležení přestalo bavit, a tak jsem vzala nafukovací
lehátko a vydala se na moře. Pohodlně jsem se natáhla a líně se
nechala unášet po klidné hladině. Najednou sebou začalo lehátko
prudce házet. Myslela jsem si, že někde v dáli projela loď. Hladina v
zátoce byla však klidná jako voda na rybníku. Chtěla jsem zavolat na
manžela, když tu mě něco z lehátka vyhodilo do vody. Aniž bych se
pořádně nadechla, potopila jsem se. Snažila jsem se vyplavat nad
hladinu a chytit se leháta. Jenomže v tu chvíli jsem cítila, jak mi
něco objalo kotník a vší silou mě táhlo dolů. Nemohla jsem se bránit,
kopala jsem druhou nohou, máchala rukama, ale nic. Zřejmě čísi ruka,
chladnější než samo moře, mě stále stahovala dolů do tmy. Hladina se
nade mnou zcela uzavřela a mně začal docházet dech. A tak jsem to
vzdala a poddala se, zatmělo se mi před očima...

Konečně dýchá, miláčku, prober se, uslyšela jsem z dálky hlas. S
námahou jsem otevřela oči a spatřila muže, jak se nade mnou sklání
se starostlivým výrazem ve tváři. Vedle něj stál nějaký starý pán. Když
jsem se dostatenčně vzpamatovala, dozvěděla jsem se, co se stalo.
Manžel, zabraný do hry s dětmi, si v jednu chvíli všiml opuštěného
lehátka. Okamžirě skočil do vody a doplaval na místo. Začal se
potápět a naštěstí mě našel. Vynesl mě na břeh, kde už prý čekal
tenhle člověk. Mamíííí! zaslechla jsem volání. Ihned jsme se všichni
podívali na dceru, která ukazovala na místo v moři. Michal! zakřičela
jsem a manžel se ihned rozběhl zachraňovat i našeho syna.
Naštěstí se to všechno seběhlo tak rychle, že ho vynesl ještě
dýchajícího. Celí otřesení jsme všichni seděli na pláži a snažili se
pochopit, co se stalo. Ke starému muži se připojil nějaký mladší, který
se s námi snažil komunikovat lámanou angličtinou. Zde je zakázaná
oblast, sem nikdo nesmí. Mnoho mrtvých, mnoho utonulých turistů. Ne
místních. Jen turisté. Tamhle být varování a řetěz. Zvedl se a z moře
vylovil napůl potopený zrezavělý řetěz s varovnou cedulí, který vrátil
na místo. Toto místo je prokleté. Stala se tu nehoda, potopila se loď.
Všichni zemřít a od té doby je zde tolik neštěstí, jděte pryč. Jakmile
se syn vzpamatoval, sbalili jsme se a odešli. K moři jsme už do konce
dovolené nešli, raději jsme jezdili na výlety po okolí. Nevím, co se
tam stalo, možná nás chtěly stáhnout mezi sebe duše zemřelých,
možná je v tom něco jiného. Ale na ten chlad, na tu studenou ruku,
která mě pevně držela, do smrti nezapomenu.


Motýl z dalekých krajů

Dnes v 16:36 | Tereza |  Tajemné skutečné příběhy

ODKUD SE VZAL KRÁSNÝ MOTÝLEK,
KTERÉHO BABIČKA VYŠILA KDYSI NA
SVÁTEČNÍ UBRUS?

Přišla pohlednice, ukázala babička na stůl. Byla to velká
zelenočervená pohledine z Nove Guiney. Můj bratr Tibor
a parta vědců dostali grant ajeli tam už podruhé hledat
nové druhy hmyzu. S bráchou jsem samozřejmě ve
spojení přes skype, čas od času, když se dostanou do
civilizace, posílají fotky. Pohlednice je tedy hlavně kvůli
babičce, ale i mně se líbí, že si k ní můžu třeba
přičichnout, jestli voní přírodou.
Byla jsem u babičky další víkend, když mě poslala do
skříně. Terezko, jsou tam ubrusy, vezmi nějaký a
vyměníme ten v kuchyni. Vytáhla jsem ubrus, na kterém
byli vyšití krásní motýli, jaké jsem nikdy neviděla. To
jsi vyšívala ty? zeptala jsem se. Ano, jednou jsem
dědovi vyndala z kapsy u halhot papírek s tímhle
nakresleným motýlem. Asi ho děda viděl někde na louce.
Obrázek se mi moc líbil.
Večer se mi ozval Tibor. Byl štěstím bez sebe, protože se
jim podařil velký objev. Našli nový druh motýla. Hned mi
poslal jeho fotku. Byl to ten samý motýl jako na
babiččině ubrusu! Zavolala jsem babičku a ukázala jí
fotku. Jen kroutila hlavou.
Tak jak to tedy bylo s tím obrázkem? Mohl se dostat
motýlek takovou dálku? Anebo si ho snad dědeček
vymyslel?

 


Den, kdy jsem uviděla budoucnost

Dnes v 16:30 | Věrka |  Tajemné skutečné příběhy

JE TO UŽ VÍC NEŽ ČTYŘICET LET, KDY SE PŘEDE
MNOU POPRVÉ OTEVŘELY BRÁNY TAJEMNÉHO
SVĚTA A JÁ DO NĚJ NAHLÉDLA.

Tenkrát jsem chodila do čtvrté třídy. Zrovna jsem byla ve škole a
pamatuji se, že jsme právě měli hodinu matematiky, když tu se mě
zničehonic zmocnil divný pocit.
Bylo to, jako bych se ocitla v kině na nějakém hororovém filmu. Viděla
jsem před sebou tatínka, jak si uřízl prsty na pile. Vyděsilo mě to. Třásl
mnou neklid, začalo mi bít srdce jak o závod. Ta vize byla tak živá, jako
kdybych vedle tatínka stála a dívala se na to všechno zblízka. Celá jsem
se třásla a chtělo se mi zvracet. Pan učitel si toho všiml. Ptal se mě, co
se stalo, ale já byla tak rozechvělá a zmatená, že jsem nedokázala
odpovědět. Celý zbytek vyučovací hodiny jsem myslela jen na to, co jsem
viděla, a nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Když skončila škola, bála
jsem se jít domů, tušila jsem, co mě tam čeká. Na rozcestí před domem
mě vyhlížela babička. Věruško, tatínkovi se stalo v práci neštěstí,
potvrdila mi vlastně to, co jsem už věděla. Tatínek si opravdu uřízl prsty
na pile a stalo se to přesně v tu dobu, kdy jsem měla vidění.
Od té doby občas takové vize mívám. Dříve jsem se toho bála, ale dnes
už vím, že je to dar, a naučila jsem se s ním pracovat. A také vím, že
bychom si takových darů měli vážit, i když nám někdy neukazují
příjemné věci.


Tanec oživlých loutek

Dnes v 16:22 | Renata |  Tajemné skutečné příběhy

MŮJ SYN SE ZMĚNIL, Z VESELÉHO KLUKA SE STAL
ZAMYŠLENÝ NEMLUVA. NEVĚDĚLA JSEM, ČÍM TO
MŮŽE BÝT, ALE MI PAK ZAČAL VYPRÁVĚT O
LOUTKÁCH SE KTERÝMI SI POVÍDÁ.

Panebože! zašeptala jsem s zděsila se nad tím, co jsem spatřila. Učitelka z
mateřské mi právě předložila obrázek, který namaloval můj syn Tomáš,
který měl příští rok jít do školy. Děti měly za úkol namalovat nějakou
oblíbenou pohádkovou postavu! komentovala obrázek učitelka. Dívky
většinou kreslily princezny, klci zase rytíře nebo piráty... váš syn však
nakreslil něco, co mi vyrazilo dech! Polkla jsem a cítila, jak se mi jazyk
přilepil někam k hornímu patru a já se musela nadechnout znovu, abych
strávila tohle sousto na druhý pokus. Jak si to vysvětlujete a jak se k tomu
celému stavíte? zněla otázka učitelky, která shromáždila osatní výkresy a
úhledně je položila na okraj stolu. Usedla za svůj stůl a zpříma se mi
podívala do očí. Uhnula jsem před přísným pohledem a zabořila zrak opět
do výkresu svého pětiletého syna. Na obrázku převládala červená barva.
Musel pastelku dokonale otupit zlikvidovat.
Někde bylo vidět, že je papír doslova vydřený prudkými a silnými tahy.
Celou plochu čtvrtky pokrývala mrtvá těla. Doma se opravdu změnil. Nevím,
co se s ním děje. Manžel si s ním včera promluvil. Zdá se nám, jako kdyby
našeho syna někdo ze dne na den vyměnil! mluvila jsem a neodtrhla zrak
od výkresu! Dítě se jen tak nezmění ze dne na den. Ledaže by se stalo
obětí nějaké silně psychické traumatizující události! řekla paní učitelka a
sundala si brýle z očí. Tomáš si v poslední době nehraje vůbec s ostatními
dětmi.. Je zamlklý, kazí společné hry, připadá mi, jako kdyby byl nějak
omámen, žil v jiném světě, ze kterého k nám občas promluví! Jeho příprava
jako předškoláka je alarmující. Sabotuje všechno mé úsilí...! Na vteřinu
jsem přestala Tomášovu učitelku vnímat. Do mé hlavy se promítly představy
z posledních dnů. Syn se choval opravdu zvláštně, to nebyl ten Tomáš, který
byl vždy vnímavý a pozorný, schopný člověka unavit svými nekonečnými
otázkami. Skutečně, jako kdyby se do jeho těla nastěhoval někdo jiný! A
tady jsou další výkresy! přerušila můj pohled do nedaleké mínulosti
učitelka. Předkládala přede mě obrázky, nad kterými jsem jen seděla a
tupě zírala. Jeden obrázek byl celý černý. Na jiných nějaké rohaté příšery...
snad čert...? Zdá se, že kreslí nějakou obludu, která ho fascinuje! Nemá
nějakého podobného virtuálního hrdinu na počítači? To určitě ne. Počítač
má dovolený jen hodinu denně a manžel, který sám pracuje jako
programátor, jeho hry pečlivě kontroluje! odpověděla jsem. Chtělo by to
návštěvu psychologa. Mohu vám jednoho výborného doporučit. Určitě by
návštěva u něj pomohla mnohé vyřešit a objasnit!
Seděla jsem už v autě, když jsem si vzpomněla na jednu věc, Tomáš seděl
vzadu a prstem napodoboval nepředvídatelné dráhy dešťových kapek, které
bruslily po vnější straně okna.
Divadelní loutky. Vlastně jen jedna! Dřevěná figurka čerta! Před několika
týdny jsme dělali s manželem pořádek na půdě. Bylo to krátce poté, co ve
vysokém věku zemřel manželův otec, který s námi žil poslední roky v
rodinném domku. Manžel našel velkou dřevěnou bednu, ze které se
vyklubalo divadelní jeviště i s oponou a spoustou figurek, které byly ve
velmi dobrém stavu. Jen čert byl poškozen. Byl bez hlavy. Dlouho jsme kus
loutky hledali, až jsme jej našli zapadlý v koutě půdy. Loutky nebyly ze
dřeva. Materiál byl zvláštní. Nedokázali jsme ho s manželem přesně určit.
Snad nějaká podivná keramická hmota, která už se dnes nevyrábí. Manžel
loutky ovládané drátky očistil a opravil. Vzhledem k neznámé hmotě, ze
které byly postavičky vyrobeny, mu to dalo dost práce. Především
přimontování oddělené hlavy čerta ke zbytku těla. Tomáš hleděl na hru
nejdříve bez zájmu. To je pro malé děti, říkal. To divadlo má jako hračka
velkou cenu. Je staré určitě více jak půl století, možná ještě mnohem
starší. Je po dědovi! nedal se tak lehce odbýt manžel. Kluci se mi ve školce
budou smát, že si hraju s maňáskama! odpověděl Tomáš a pak vzal do ruky
postavu čerta. To je ďábel nebo taky satan... zkrátka symbol zla! Ten je
nejpovedenější! řekl tehdy manžel a podával Tomášovi dřevěnou postavičku
velikosti dospělé lidské dlaně. To, je ta nejošklivější figurka, jakou jsem
viděla! pronesla jsem nespokojeně a chtěla Tomášovi hračku z ruky vzít.
Nechám si ji! řekl a jakoby fascinován tím, co dostal do ruky, odnesl si
loutku ke svému nočnímu stolku. Divadlo tedy zůstalo v jeho dětském
pokoji. Hned vedle počítače. Jaké to paradoxní setkání staré a nové doby.
Počítač vedle staré bedny s maňásky! Loutka ďábla ležela na polštáři
Tomáše a ten večer na ni hleděl, než usnul. Připadalo mi zo zvláštní. Ihned
do sebe zapadly podivné strašidelné postavy, které Tomáš nakreslil ve
školce. Všechny měly jedno společné. Na hlavě jim vyrůstaly rohy! Prudce
jsem šlápla na brzdu!

Na přechodu se mezi stěrači odhánějícími zuřivé nápory deště objevilo
několik předcházejících postav. Mezi nimi kráčel chlapec Tomášova věku.
Zastavil se na okamžik a hleděl přímo přes kmitající stěrače do mé tváře.
Tak už mami jeď! vykřikl Tomáš. Jako ze zlého snu mě probudilo opakované
troubení kolony vozů za mnou. Musíme si pospíšit. Chci si zase povídat s
loutkami! řekl mi, kdy jsem pomalu kroutila volantem z hlavní silnice na
vedlejší. Připadalo mi, jako bych seděla za volantem poprvé. Takovou
nejistotu jsem nepociťovala ani v autoškole! Na nejbližším možném místě
jsem zastavila. Mami, já spěchám! vykřikl Tomáš. A já říkám, že budeš ticho
a ani se nehneš! zařvala jsem. Ale ty loutky se mnou skutečně mluví... a v
noci se hýbou. Jako kdyby tancovaly! Ale nikdo je nedrží za ty provázky!
Mávla jsem nad Tomášovými řečmi jen rukou. Stáhla jsem si rychle okno a
vzpustila dovnitř svěží vzduch. Liják přestal. Každou noc si s nimi povídám,
ony jsou živé, mami! slyšela jsem další Tomášova slova. Reagovala jsem
znovu jako výbuchný granát. Prudce jsem se otočila a pohlédla na své dítě.
Paní učitelka tě navrhuje na vyšetření v psychologické poradně! Jestli jim
tam budeš vykládat takovéhle žvásty, tak tě nechají rovnou zavřít do
nějakého blázince! vykřikla jsem a pohlédla z okna ven. Vdechla jsem
zhluboka do plic studený vzduch a přivřela oči. Pak jsem sáhla na sedadlo
spolujezdce a vhodila do klína Tomášovi jeho výkresy ze školky.

Kde jsi na tohle přišel? zeptala jsem se ho s pocitem, že jsem se uklidnila,
jsem otočila znovu klíčkem v zapalování.
Manžel si obrázky prohlídl mlčky. Pak vyslovil jedinou větu. Tomáši, zákaz
počítače až do odvolání! Ale tohle nemám ze žádného pitomého počítače.
Sami jste mi ty divadelní figurky přinesli do pokoje! vykřikl vztekle syn.
Vstal od večeře a šel do svého pokoje. Stačil ještě prásknout dveřmi.
Manžel se chystal vstát, ale já ho zadržela. Vždycky jsem si myslel, že já
své dítě před podobnými počítačovými hrami ochráním. Ja, který se živím
programováním... já naivní hlupák! zašeptal. Ty za to přece nemůžeš!
konejšila jsem manžela a pohladila ho po
ruce. Rozhodně jsem proti všem psychologickým vyšetřením a jiným
pseudovědám. Dítě to má trochu pomotané, ale kvůli tomu s ním nepůjdou
spolu s jeho životem nějaké papíry o vyšetřování, jestli není náhodou
narušený!
Leželi jsme s manželem v posteli a mně se pomalu zavíraly oči. Také
nesouhlasím s tím, aby Tomáš šel k nějakému psychologovi. Ještě s jeho
učitelkou promluvím! zašeptala jsem a ohlédla se k manželovi. Spal. Mohlo
být kolem půlnoci, kdy jsem náhle otevřela oči. Probudil mě nějaký zvuk.
Ležela jsem bez pohnutí a naslouchala mu. Jako kdyby někdo chrastil ve
skříni nějakými ramínky. Přehazova je... rovnal je. Zavrtěla jsem hlavou,
vstala a kráčela po studené keramické podlaze do kuchyně. Otevřela jsem
lednici a napila se pomerančového džusu z krabice. Podivný zvuk vycházel
se synova pokoje! Dveře byly pootevřené. Tomáše jsem šla ještě před
spaním zkontrolovat a ničeho zvláštního jsem si nevšimla. Ležel v posteli a
v ruce držel sevřený cíp zmáčknutého polštáře. Byla jsem už jedním
krokem na odchodu z Tomášova pokoje, když v tu chvíli náhle několikrát
blikla stolní lampička a rozsvítila se! Můj pohled padl přímo na monitor
počítače a vzápětí na divadelní oponu, která stála hned vedle. Byla
otevřená a v ní se houpalo několik loutek, pověšených na horním rámu
divadla. Připadalo mi, že skutečně právě dotancovaly a jejich stíny hrají se
světlem hru, která půsoví strašidelně. Světlo na nočním Tomášově stolku
znovu zablikalo a odlákalo můj pohled na zlomek vteřiny stranou. Vzápětí
se za kulisou divadla, které tvořila prostr dřevená bedna, pohnulo cosi
velkého. Stín se plazivě protáhl po zdi a v blikotu stolní lapmy vytvořil
děsivé zjevení s rohy! Stačila jsem ještě pohlédnout znovu na pověšené
loutky, které se již přestaly houpat. Chyběla mezi nimi jediná! Loutka
čerta! Tomáš se v posteli divoce otočil! Ve stejném okamžiku se blikající
lampa rozhodla pro světlo a já spatřila nad sebou černou postavu s
protáhlou hubenou tváří s vyčnívající bradou. V místě očí se zableskly dva
ohně. Pár ostrých výčnělků na hlavě se rovněž protáhl po zdi a v dalším
momentě jako kdyby se od ní s námahou odtrhl a zhmotnil! S výkřikem jsem
se v milosrdných mdlobách skácela na zem!

Hned ráno putovala bedna jako divadelní kulisa do odpadkového kontejneru
za našim domem. A spolu s ní i všechny loutky. Když jsem je brala do rukou,
bála jsem se, že mohu v mých prstech každou chvíli obživnout! Jen figurku
čerta si manžel ponechal jako památku na svého tátu. Zajímavý byl záznam
manželova otce, který si celý život vedl deník. Koupil kdesi v daleké Itálii
loutkové divadlo od podivína, o kterém se proslýchalo, že zavraždil svoji
milou, když ho vytrvale odmítala. Ve vězení, kde si odpykával trest, se
pomátl! V den svého propuštění vyhrabal z jejího hrobu kosti a vyřezal z
nich loutkové figurky! S nimi prý bavil sám jako podivná pouliční figurka
zástupy dětí ve městě. Jednou zahlédl v davu údajně sedět dívku, která
byla velmi podobná jeho bývalé milé... tehdy zanechal svých hrátek. Po
prodání své pouliční podívané zmizel a už ho nikdo ve městě neviděl.
Po vyhození divadélka se Tomášek změnil a podivné postavy už nikdy
nekreslil a byl to zase ten veselý kluk.
A loutka ďábla? Manžel si ji schoval do svého stolu, ale po pár dnech
zmizela. Skoro to vypadalo, jako kdyby obživla a sama odkráčela bůhví
kam!

Anděl na kolejích

Dnes v 16:11 | Jaroslava |  Tajemné skutečné příběhy

ZA SVOU HLOUPOST JSEM MÁLEM ZAPLATILA
ŽIVOTEM. NEBÝT TAJEMNÉHO HLASU!

Když se tento příběh stal, šly moje děti akorát do školky. Chtěla jsem
se proto vrátit zpět do zaměstnání, a tak jsem musela na pracovní
úřad, který byl ale v krajském městě, do kterého jsem jela vlakem.
K vlaku se u nás chodilo přes tmavý a dost nebezpečný podpoch, a
tak jsem to většinou vzala přes koleje. Cesta tam proběhla v klidu,
se zpáteční to bylo horší. Vlak zastavil a já vyskočila a šup přes
koleje. Pak jsem ucítila v pravém boku strašnou bolest a najednou
jsem ležela pod jedoucím vlakem. Pár centimetrů
ode mě rachotila kola vlaku. Začala jsem panikařit, ale v tu chvíli
jsem uslyšela v hlavě hlas: Nehýbej se, neotáčej se! Poslechla jsem a
počkala, až vlak zastavil. Pak jsem se odkulila, zvedla se a celá
zmatená utekla domů. Od té doby větím, že na mě někdo se shora
dává pozor!


Černý podnájemník

Dnes v 15:56 | Sandra |  Tajemné skutečné příběhy

UVĚDOMILA JSEM SI, ŽE V BYTĚ NEBYDLÍM SAMA,
KDOSI NEVIDITELNÝ ZALÉVAL KVĚTINY A UKLÍZEL
PO MNĚ NEPOŘÁDEK.

Rozhlédla jsem se smutně po bytě a povzdechla si. Opravdu je tu krásně,
byt jako klícka, úžasný výhled, ale asi si to nemůžu dovolit. Rozmyslete si
to, řekl mi makléř. Je to příležitost, která se nemusí opakovat. Skepticky
jsem se na něj podívala. Příležitost, to určitě, pomyslela jsem si. Ještě
jednou jsem si ho celý prošla. Vždycky jsem měla ráda takové prostory. Byt
se nacházel ve starém secesním činžáku, v boční uličce starého města a na
rozdíl od předchozích podnájmů tu bylo ticho a klid. Byl také dost velká: tři
pokoje, kuchyň se spižírnou a koupelna. K tomu rozměrná chodba. Velká
okna, orientovaná na jih, propouštěla spoustu světla a slunce, vysoké stropy
dodávaly pocit velkého prostoru. Abych pravdu řekla, takhle velký byt jsem
v žádném případě nepotřebovala, žila jsem sama. Makléř mi ho ukázal jen
proto, že už měsíc mi nabízel různé garsonky, a mně se žádná nelíbila. Teď
už jsem si musela něco rychle pronajmout, protože od pondělí jsem měla
nastoupit do nového zaměstnání v tomto městě a dojíždět nešlo. Opravdu
není moc drahý, řekl makléř. Majitel za něj požaduje stejnou cenu jako za
dvoupokojový. Tak v čem je háček? zeptala jsem se. V ničem, odpověděl.
Akorát... Takže přece jen, pomyslela jsem si. Musela byste si ho pronajmout
minimálně na rok, dodal omluvně. A to je všechno? byla jsem překvapená
jeho podmínkou. Nic navíc? Makléř kroutil hlavou. Opravdu nic. Sepíšeme s
vámi normální nájení smlouvu se standardními podmínkami, jenom budete
muset zaplatit hned za celý rok bez možnosti vrácení peněz v případě, že
byste se chtěla odstěhovat. S tříměsíční kaucí jsem počítala, to je běžné,
ale s roční ne, divila jsem se. Stejně nemám k dispozici tolik peněz, řekla
jsem na rovinu.

Makléř měl po ruce řešení. Tak uděláme výjimku. Rozložíme tu platbu na dvě
části. Teď zaplatíte za půlrok, pak za další půlrok. S tím bude majitel
souhlasit. A když budu chtít odejít dřív? No, smlouva je postavená tak, že i
když se odstěhujete dřív, stejně budete muset uhradit celou částku.
Případně pak můžete byt pronajmout někomu jinému, majitel proti tomu
nic nemá, dodal. Samozřejmě s jeho souhlasem.
Všechno bylo nějaké zvláštní. Cítila jsem, že bych ten byt raději neměla
brát. Co když přijdu o práci? Nebo se mi něco stane? Ale zase na druhé
straně... Rozhlédla jsem se kolem. Šla jsem k oknu a koukla ven na balkon.
Dokonce tam byly i truhlíky. Představila jsem si, jak tam na jaře sázím kytky
a pak se pohodlně usazuju v křesle s knihou a šálkem kávy. Naproti je park.
Na jaře, když všechno kvete, tady musí být nádherně... Beru ho, uslyšela
jsem se najednou. Říkala jsem ta slova úplně nevědomky, jako by je někdo
vyslovil za mě. Nebudete litovat, slečno, usmál se makléř, podal mi smlouvu
k podpisu a pak mi hned strčil do ruky klíče. Takhle najednou? podivila jsem
se. Myslela jsem, že se ještě sejdeme. A na co čekat? zeptal se překvapeně.
Byt je volný, vy jste rozhodnutá. Do tří pracovních dnů, prosím, zaplaťte
první splátku a pak podle smlouvy. Byla jsem ohromená. Několik minut nato
jsem zůstala sama v novém bytě s klíči v jedné ruce a nájemní smlouvou ve
druhé. Venku se pomalu začalo šeřit. No dobrá, tak se asi budu muset trochu
porozhlédnout, řekla jsem si. Nejdřív jsem si říkala, že se vrátím domů, ale
teď jsem se rozhodla zůstat. Koneckonců jsem měla kde spát. Pořádně si
prohlédnu byt a pak vyrazím do města na nákup a něco sníst. Na stěhování
mám celý víkend. Od pondělka jsem začínala s novou prací a úplně novým
životem.
S píchnutím u srdce jsem pomyslela na Ivana. Mohla nám být tak krásně...
Nebýt té zrzavé Karolíny! I když možná za to Karolína nemohla. Kdyby náš
vztah byl pevnější, žádná Karolína by ho nerozbila a teď bych plánovala
svartbu, a ne stěhování do jiného města. Nemá smysl být sentimentální,
řekla jsem si nahlas a vydala jsem se důkladně prozkoumat své nové
hnízdečko.
Nejmenší byla ložnice, největší obývák a prostřední pokoj byl něčím mezi
pracovnou a pokojem pro návštěvy. V kuchyni jsem našla základní nádobí a
dokonce krabičku s čajem, ale kromě toho tam bylo prázdno a spousta
volného místa. K tomu bílé zdi, žádné kýčovité obrazy, jen pár kousků
vkusného nábytku. Už jsem viděla, jak si ten byt zařídím. Na to jsem ale
potřebovala čas a peníze. Když už jsem si vše důkladně prohlédla, vydala
jsem se do města. V nákupním centru jsem si koupila lůžkoviny a povlečení,
pak jsem si v bistru dala nějaké jídlo a vrátila se do svého bytu. Doma jsem
si uvařila čaj, který jsem předtím našla, povlékla si nové povlečení (bohužel
jsem ho nemohla vyprat, ale jednou se to přežije), pak jsem si chvíli četla
časopisy a nakonec jsem šla spát. Než jsem usnula, napadlo mě, že je to
první noc v novém bytě a že se říká, co se člověku první noc zdá, to se mu
také vyplní. Zdálo se mi o mém novém bytě. Ve snu bylo všechno přesně tak
jako ve skutečnosti. S jednou výjimkou. V pracovně někdo bydlel. Neviděla
jsem mu do tváře, nevyskytoval se nikde jinde v bytě, ale moc dobře jsem
věděla, že tam je. Ten člověk, nedosažitelný jako duch, bydlel v klidu se
mnou a přitom si žil svůj život. Ráno jsem se vzbudila se zvláštním pocitem.
Slunce silně svítilo skrz okna bez závěsů a já jsem si nemohla uvědomit, kde
to jsem a co tady dělám. Pak jsem si vzpomněla na ten zvláštní sen. Vyběhla
jsem z postele a jen tak bosky běžela do pracovny. Otevřela jsem dveře, ale
pokoj byl prázdný. Ulevilo se mi. Uff, to byl ale divný sen, zamumlala jsem
si pro sebe a odešla do koupelny. O víkendu se mi díky pomoci rodičů
povestlo přestěhovat téměř všechen svůj nábytek do nového bytu. Rodiče si
ho uznale prohlédli, byli překvapení, že je tak levný, a pak odjeli zase
domů. A já jsem zůstala sama. Vybalila jsem si pár nezbytností a pak šla na
oběd a koupit si něco k večeři. Počasí bylo krásné, tak jsem seděla na
zahrádce a pozorovala život kolem. Zamilované páry se procházely, turisté s
nadšením fotili památky a místní spěchali za svými rodinami. Líbilo se mi
toto moje nové město. Je jsem měla trošku strach z nové práce. Ale hned
další den se ukázalo, že kolektiv je moc fajn a šéf naštěstí také ujde. Na
zapracování jsem měla celý jeden měsíc. Nový život se začal rýsovat.

Všechno by to bylo skvělé, až na jeden jediný detail. Kde sakra...? rozčílila
jsem se ráno, když jsem v rychlosti hledala klíče. Moc dobře jsem si
pamatovala, že večer po návratu ze seznamovacího večírku s novými kolegy
jsem odhodila kabelku. sako a boty jen tak ledabyle v předsíni s tím, že
druhý den všechno uklidím. Ale ráno se ukázalo, že jsem asi byla opilá víc,
než jsem si myslela, protože všechny věci byly pečlivě uklizené na svých
místech. Ani klíče se neválely v kuchyni pod stolem, kam mi spadly, ale
visely spořádaně ve skříňce v předsíni. Bylo divné, že jsem si té skříňly dřív
nevšimla. Kroutila jsem hlavou a přemýšlela o vedlejších účincích alkoholu.
Určitě bych na celou tu záležitost zapomněla, kdyby se nestala další divná
událost.
Několik dní nato jsem našla v kuchyni na stole ztracenou náušnici. A co víc,
stůl byl dokonale uklizený, nádobí naskládané do myčky, drobky smetené. A
to jsem si byla jistá, že den předtím jsem v kuchyni nechala opravdu velký
nepořádek. Nějaká neviditelná ruka schovala chleba do chlebníku a
potraviny do ledničky. Kdosi zvedl a pověsil kabát, který jsem večer jen
přehodila přes křeslo, a také zalil květiny, které jsem sice s nadšením
nakoupila, ale ignorovala jejich potřeby. Nejdříve jsem to dávala za vinu své
roztržitosti, ale pak to začalo být opravdu podivné. Začala jsem se v bytě
bát...
Nevypadáš nejlíp, všiml si kolega Vojta. Něco není v pořádku? Já ani nevím,
povzdechla jsem si. Možná je všechno až moc v pořádku, pravila jsem
záhadně a Vojta se na mě podíval takovým tím pohledem, jako jestli jsem
se nezbláznila. A tak jsem mu všechno řekla, i když jsem riskovala, že si o
mně bude myslet, že jsem opravdu cvok. Pokud jsem to správně pochopil,
říkáš mi, že máš doma ducha, je to tak? pravil celkem klidným hlasem Vojta
a přistrčil mi na stůl šálek čerstvé kávy. Ne, ne, odpověděla jsem rychle.
Kdybych měla ducha, tak by mě asi strašil. To on nedělá. Spíš mám pocit, že
někdo nebo něco se mnou jen tak bydlí. Vojta na mě vytřeštil oči a já jsem
začala litovat, že jsem mu vůbec něco říkala. Jenže on najednou vyhrkl: A
viděla jsi ho někdy? Kdepak. Je to neviditelný spolubydlící, povzdechla jsem
si a prosebně jse se na něj zadívala. Vykašli se na to, Vojto. A zapomeň, že
jsem ti vůbec kdy něco takového říkala. Byl to omyl. Ale proč?! podíval se
na mě tak nějak něžně. Rád bych ti pomohl. Podle mě... Já totiž nevěřím
na nějaké nadpřirozené jevy, takže si myslím, že si z tebe někdo děla dost
blbnou legraci. A kdo asi? zamračila jsem se. Vyměnila jsi po stěhování
zámky? zeptal se starostlivě Vojta. Ne, to mě vůbec nenapadlo. Tak jestli
chceš, můžeme dneska po práci k tobě zajet a vyměnit je, nabídl se. A to
jsme taky udělali. Nejdřív jsme zašli do obchodu koupit nový zámek a pak
jeli rovnou ke mně.
Ty jo, to je krásný byt, hvízdl obdivně Vojta. Tady musí být obrovský nájem.
Naopak. Právě že je překvapivě nízký. Vojta už nic neříkal, zato se jak
celkem zručně vyměňovat zámek a já jsem nám mezitím připravila rychlou
večeři. Nakonec z toho byl moc fajn večer, během kterého jsem zjistila, že
Vojta je milý a vtipný společník. Kolem desáté se zvedl. A zamkni pořádně
dveře, řekl a dal mi na rozloučenou kamarádskou pusu. Během několika
dalších dní byl opravdu klid. Žádná neviditelná ruka mi neuklízela. Možná
proto, že jsem se sama snažila udržet pořádek. Ale po týdnu se znovu
objevila. Tentokrát dala do vody kytky, které jsem den předtím dostala od
Vojty. Také někdo srovnal a vyčistil v předsíni moje boty a zhasnul světlo v
koupelně. Cítila jsem, že toho mám právě dost, a hned ráno jsem zavolala
realitního makléře, který mi byt pronajal. Dobrý den, slečno Boháčková, v
jeho hlase jsem hned vycítila odstup. Tak jak se vám bydlí? Je všechno v
pořádku? Skvěle, ale bydlelo by se mi ještě líp, nebýt té, neviditelné ruky,
která mi tu uklízí. Co to je za hloupé vtipy? vystartovala jsem. Kdo ještě má
klíče od toho bytu? zeptala jsem se nesmyslně, protože mi vypadlo z hlady,
že Vojta vyměnil zámek. Nikdo, odpověděl. Co kdybychom se sešli? Za půl
hodiny budu u vás. Čekala jsem na něj plná zlosti. Pro jistotu jsem ještě
zavolala i Vojtu. Měl jsem zmínit, že s tím bytem je to trochu zvláštní, řekl
zkroušeně makléř. Patří majiteli naší realitní kanceláře. Koupil ho a od té
doby s ním má problémy. Nikdo tady nechce zůstat delší dobu. Proto zvolil
tak nízké nájemné. Většinou tady lidé vydrží dva tři měsíce a pak odcházejí
jinam. Ale nájem platí na rok, dodal Vojta. Chytré řešení, to se musí
nechat! Ale aby bylo jasno, já opravdu nevím, co se v tom bytě děje, zvedl
makléř v obranném gestu obě ruce. Těžce jsem si povzdechla. No, tak mám
asi problém. Nemohla jsem si dovolit pronajmout jiný byt a zároveň platit
stávající. A být tu sama jsem také nechtěla... Víš co, mám nápad, řekl Vojta
potom, co realitní makléř odešel. Ano? Povídej, podívala jsem se na něj s
nadějí. Jen mě nechápej špatně, zahával na chvíli. Co bys řekla tomu,
Sandro, kdybych se k tobě nastěhoval? Asi jsem se zatvářila dost divně,
protože Vojta rychle pokračoval. Jde o to, že já si také pronajímám byt a
příští měsíc se musím vystěhovat, protože majitelé ho chtějí pro svého syna.
A ty máš tady volná pokoj, který stejně nevyužíváš. Nájemné si rozdělíme.
Ty nebudeš sama, já nebudu muset nic shánět a určitě se tu společně nějak
srovnáme. To je docela dobrý nápad. Ale nebojíš se té tajuplné, neviditelné
ruky? Prosím tě! mávl rukou. Já si myslím, že tady jsou nějací hodní
skřítkové. Když chtějí pomáhat, ať pomáhají, neurazím se, když po mně
někdo uklidí, zasmál se. Vojtova nabídka mi přišla rozumná.
Ještě ten den se ke mně nastěhoval a asi měsíc nato jsme spolu začali
chodit, no vlastně rovnou žít. Skřítkové, jak jsme jim začali říkat, protože
to bylo přece jen familiérnější a milejší než neviditelná ruka, se občas
objevili a my jsme si časem na ně zvykli. Ostatně komu vadí, když po něm
někdo zadarmo uklízí?! A dost jsme překvapili našeho realitního makléře,
když jsme mu zavolali. Tak to přece jen vzdáváte? ptal se. Naopak. Moc rádi
bychom byt odkoupili. Myslítě, že majitel bude souhlasit? Cože? vykoktal po
delší odmlce. Samozřejmě, bude-li příznivá cena, přece jen je tu ten
problém... Hned se zeptám majitele a určitě se ještě dnes ozvu, pravil
makléř. Položila jsem sluchátko a usmála jsem se na svého přítele. Se
skřítky nebo bez nich, stejně jsme byli moc šťastní.


Havran nosí smrt

Dnes v 15:42 | Klára |  Tajemné skutečné příběhy

KDYŽ SE MI HAVRAN PROCHÁZEL PO OKNĚ A
ZKOUMAVĚ SI MĚ PROHLÍŽEL SVÝM VELKÝM
ČERNÝM OKEM, DOSTALA JSEM STRACH, ŽE
SI PRO MĚ CO NEVIDĚT PŘIJDE TA S KOSOU!

Jsem až přehnaně pověrčivá, což mi přináší mnoho zbytečných trablů
a starostí. Už od dětství se bojím pátku třináctého jako čert kříže
a vždycky se strašlivě vyděsím, když mi přeběhne přes cestu černá
kočka.
Bohužel mi naháněl hrůzu i hejno velkých černých havranů před
naším činžákem. Jsou tu až několikátou sezónu, okupují park a
natolik si zvykli na lidi, že si klidně hopsají po chodníku.
Jeden mi včera naletěl do okna. Byla to taková rána, že jsem z
toho málem měla infarkt, postěžovala si mi moje sousedka,
sedmdesátiletá paní Marie. To je hrozný. Abych se začala bát
otevírat okna, že mi nějaký vletí dovnitř, nechápavě jsem kroutila
hlavou. A aby toho nebylo málo, tak mi ještě tím nárazem praskla
tabulka. Sklo se sice nevysypalo, ale stejně budu muset ke
sklenářům, zoufala si.
Možná bych na tuto příhodu časem zapomněla, nebýt tragické
události, která se stala hned druhý den. Paní Marie šla ráno k
lékaři, uklouzla na schodech a při pádu se udeřila do hlavy.
Záchranka ji odvezla do nemocnice, jenže z té se už domů
nevrátila. Za týden viselo u poštovních schránek parte. Vůbec
bych to s tou její příhodou s oknem nespojovala, nebýt naší
domovnice z přízemí. Ten náraz havrana byl jasné znamení,
zaskočila mě. Prosím? nechápala jsem ji. U nás na vesnici se
vždycky tradovalo, že koho navštíví havran, tomu nese smrt,
měla jasno. Ale jděte, to jsou jen babské pověry! okřikla ji moje
už dospělá dcera, která byla u toho a slyšela, o čem je řeč.
Díky mé pověrčivosti mi slova domovnice dodnes zní v uších. A
kdykoliv se něco zlého v mém bezprostředním okolí přihodí,
hledám v tom souvislosti s hejnem havranů.
Jako třeba když jsem se stala svědkem autonehody v naší poklidné
ulici, kde je jen malý provoz. Jedna maminka kárala svého
malého synka, že nahání havrany po trávníku, načež ten klučina
vběhl do silnice pod projíždějící škodovku. Řidič naštěstí strhl
volant a narazil do jiného zaparkovaného auta. Nikomu se nic
nestalo, ale bylo to o fous. Moc nescházelo a skončilo to tím
nejhorším možným způsobem.

Pověra o havranech se bohužel zakořenila v mé hlavě. Jednoho
dne jsem totiž spatřila tohoto ptáka, jak mi hopsá po okenní
římse. Chtěla jsem ho odehnat, ale dlouho se nedal a zkoumavě
si mě prohlížel svým velkým okem. Takže teď si myslíš, že jsi na
řadě? Mami, vzpamatuj se! domlouvala mi dcera, které jsem o
tom vyprávěla.
Každou chvíli čekám tu zubatou dámu s kosou, snažila jsem se
vtipkovat, ale věřte, že do smíchu mi nebylo. Až teprve s
příchodem jara, když hejno havranů odletělo, mi spadl kámen ze
srdce. Jenže oni se, tak jako každou zimu, zase vrátí a můj strach
tu bude znova.

Pokuta pro nebožtíka

Dnes v 15:40 | Jan |  Tajemné skutečné příběhy

BLOČEK ZA RYCHLOU JÍZDU MŮŽE HRAVĚ DOSTAT
KAŽDÝ Z ŘIDIČŮ. KOHO BY ALE BAVILO PYKAT ZA
PŘESTUPKY MRTVÉHO?

Smrt strejdy Honzy byla tragédií a moje máma tvrdila, že tehdy neztratila
jen bratra, ale i část sebe. Jako dvojčata na sebe byli totiž silně vázaní.
Honzík byl blázen do aut a pořád snil, jaké si pořídí, až dospěje, vyprávěla
mi. Bohužel Honza nikdy nedospěl. Zabila ho jeho vášeň. Jednou ho otec
vzal na rallye. Přijeli ale pozdě a Honza skoro nic neviděl. Rozhodl se proto
přeběhnout jinam. Než se jeho táta (můj děda) vzpamatoval, podlezl
zábrany a chtěl přeběhnout na druhou stranu. V tu chvíli se ale vyřítilo další
závodní auto a řidič nestačil na tak krátkou vzdálenost zareagovat. V plné
rychlosti do Honzy narazil. Transport do nemocnice Honza nepřežil a zemřel
v sanitce.
Já jsem po strejdovi zdědil jméno i vášeň pro auta. Na svoje první vysněné
jsem začal šetřit už ve čtrnácti letech a básnil jsem o dni, kdy budu
konečně moct usednout za volant.
Zkoušky na řidičák jsem udělal napoprvé. Komisař byl až překvapený. Vy
řídíte, jako kdybyste měl několikaletou praxi, řekl mi a velmi mě tím
potěšil. Pár týdnů nato jsem si koupil ojetou hondu. Takovou, o jaké jsem
snil léta. Jen neblbni! varoval mě táta. Slibuju, odpověděl jsem, protože
jsem to opravdu neměl v plánu. A svůj slib jsem dodržel, dal bych za to
ruku do ohně. Proto pokuta, která mi přišla pár týdnů nato, mě šokovala.
Překročení povolené rychlosti o padesát kilometrů? Ty jsi jel 140? otec šílel.
A k tomu v jednu hodinu ráno?! Ještě řekni, že jsi pil a jednu ti fakt vlepím!
To je blbost, táto, fakt! hájil jsem se. Požádám policii o fotku z radaru.
Jestli chceš, můžeš jít se mnou!
Šel, i když se tvářil skepticky. Svůj názor ale změnil, když uviděl fotku.
Podíval se na ni, pak na mě. To nemůžeš být ty! Vždyť ten řidič je za
volantem sotva vidět a ty měříš skoro dva metry. V tom případě mi sdělte
jméno osoby, které jste půjčil vůz, oznámil policista. Já ho ale nikdy nikomu
nepůjčoval! vykřikl jsem. A určitě ne nějakému mlaďasovi nebo dítěti, hájil
jsem se. Podle předpisů jsem ale musel zaplatit pokutu, protože to bylo
bráno, že nechci prozradit skutečného viníka. Přijeli jsme domů, hodil jsem
fotku z radaru na skříň a jel na fotbal.
Po hodině volal táta. Honzo, máma omdlela, přijeď! Seděla v křesle, v ruce
fotku z radaru a oči oteklé pláčem. Mami, to nejsem já! vrhl jsem se k ní,
protože nesnesu, když se trápí. Já vím! To je tvůj strejda Honza! V tu chvíli
jsem si říkal, že se máma zbláznila! Vytrhl jsem jí fotku z ruky. Dosud
rozmazaný obličej se zdál najednou zřetelnější. A byl to vážně Honzíkův
obličej! Takhle jsem ho znal z fotek! Já tomu nerozumím, zašeptal jsem.
Nikdo z nás netušil, jak se Honza na fotce ocitl. O víkendu jsem jel na jeho
hrob, abych si s ním vážně promluvil. Dohodneme se! zdůraznil jsem poté,
co jsem mu oznámil, že nemám nic proti tomu, aby si občas půjčil moje
auto. Ale nebudeš porušovat předpisy! Cítil jsem se trošku trapně, že
hovořím s náhrobním kamenem, ale jak jinak si to vysvětlit, že? A navíc je
od té doby pokoj. S mým autem občas opravdu někdo jezdí. Děla to ale
diskrétně a naštěstí neporušuje žádné dopravní předpisy.


Posel dobré zprávy

Dnes v 15:35 | Vladimír V. |  Tajemné skutečné příběhy
Začátkem tohoto roku mi můj urolog při pohledu na 3D snímky z radiologie
nalil čistého vína: Je mi nesmírně líto, ale vzadu na pravé ledvině máte
středně velký nádor. Je-li zhoubný či nezhoubný, nelze v této chvíli určit,
v každém případě je nutné okamžitě operovat. Nic naplat, za dva týdny
mi moje staronová láska Mariána zabalila nezbytné věci a odvezla mne do
nemocnice. S tím, že druhý den bude s mojí dcerou čekat u lůžka, dokud
se neprobudím z narkózy. Probral jsem se před polednem. Mariána i dcera
stály opodál a usmívaly se na mne. Přitom mi neuniklo, že krok za mou
dcerou stojí neznámý mladý muž. Černovlasý, celý v bílém a snaží se mi
cosi sdělit. Pomyslel jsem si, že se patrně jedná o některého z
ošetřovatelů a nastavil jsem ucho. Nádor byl nezhoubný, jste opět zdráv!
zašeptal sotva slyšitelně. Pak se spěšně otočil a zmizel. Děkuji, stačil jsem
ještě pokývat hlavou. Komu jsi to včera děkoval? zeptala se mne dcera,
když druhý den přišla s Mariánou opět na návštěvu. Přece tomu mladíkovi,
co stál za sebou a sdělil mi, že nádor nebyl zhoubný, odpověděl jsem.
Rozpačitě se na mne podívala: Ale tati, za mnou nikdo nestál. Tázavě jsem
se podíval na Mariánu. Je to pravda, pokývala hlavou. A navíc, dodala, jak
by bezprostředně po operaci ti mohl někdo říct, že nádor byl nezhoubný,
když jsi byl předem informován, že teprve pět dní po zákroku, až doroste
vzorek na patologii, lze jeho charakter určit? S pootevřenými ústy jsem
zíral do prázdna. Byl to všechno jen pouhý přelud? Když mi za necelý týden
při vizitě můj ošetřující lékař radostně sdělil, že podle čerstvých výsledků
z laboratoře se mohu počítat k pěti procentům pacientů, u nichž se nádor
ukázal jako nezhoubný, odpověděl jsem, že od samého začátku o tom vím.
Patrně jsem vás přeslechl, znejistěl. Rychle jsem zadrmolil omluvu a za
zprávu mu vřele poděkoval. S hřejivým pocitem v srdci jsem se oknem
zahleděl k obloze. Nutno dodat, že příběh se odehrál v Mnichově, kde již
přes třicet let žiji. A protože jsem byl vychován v ateistickém
Československu, můj vztah k víře zůstal donedávna i zde, v silně
katolickém Bavorsku, po celou dou více méně vlažný. Dnes však
neopomenu jedinou příležitost, ať je to kdekoliv ve světě, abych nevešel
do kostela a svému poslu dobré zprávy nezapálil děkovnou svíčku.


Kam dál